Vinaora Nivo Slider 3.xVinaora Nivo Slider 3.xVinaora Nivo Slider 3.xVinaora Nivo Slider 3.xVinaora Nivo Slider 3.x

Vybrané aktuality

Den 1. (sobota 16. 6. 2018)

Dnes (před polednem) sme vyrazili z kroměřížského nádraží do Budapeště. Už ve vlaku sa naskytly první příležitosti zjistit s kým vlastně strávíme příštích deset dní. V Budapešti nás čekalo první nemilé překvapení: SKORO NIKDO NEUMĚL ANGLICKY!!! Zrada. Jen s Boží pomocí sa nám podařilo sehnat lístky na metro. Pak sme si šli prohlédnút město. Nejvtipnější bylo, když během referátu před maďarským parlamentem vyšel na balkón maďarský premiér a zamával nám 😊. Dalším objevem byl po Dunaji plující (obojetný) autobus. Pomocí říční dopravy (té normální = lodní, ne autobusové 😉) sme sa potom přeplavili na druhý břeh ke skalnímu chrámu, kde sme sa zúčastnili v 20:00 maďarsko-latinské mše svaté – nezapomenutelným zážitkem bylo zvláště maďarské kázání… 😊 Po mši sme sa přes noční rozsvícenú Budapešť s využitím metra vrátili na nádraží a odtada nás vlak odvezl přímo do Bělehradu.

 

Den 2. (neděla 17. 6. 2018)

Nekdy po půlnoci sme dojeli srbské hranice. Už na maďarské straně byl menší problém s občankú Zdendy Rolinka a Srbové ho přes svoje hranice nakonec nepustili, takže sa mosel (v doprovodu pana Zemánka) vrátit dom. Do Bělehradu nás tedy z 29 dojelo enom 27… Když sme sa vyrovnali se ztrátú (hlavně jídla do hor, které nesli Zdenda a pan Zemánek) a prohlédli si část Bělehradu, nastúpili sme do tzv. „srbského pendolina“ (± dva staré české posprejované vagóny), ve kterém sme strávili příštích 11 hodin života. Naštěstí na bulharských hranicách už žádné další problémy nebyly, a tak sme po deváté večerní hodině šťastně dorazili do Sofie. Odtud sme jeli vlakem do Pirdopu a pak nás čekal půlnoční pochod na našu první noc pod stanama. A sotva sme zalezli do stanů, začalo pršat… No, vyšlo to dokonale 😉.

  1. „V Bulharsku je asi 20 % cigánů, takže jestli se chcete vzbudit se stanem nad hlavou, musíme jít co nejdál od Pirdopu.“ (V.Z.)

 

Den 3. (pondělí 18. 6. 2018)

Ráno sme vstávali (poprvé a naposledy) hodně pozdě a po první „polní“ snídani sme sa vydali na cestu. U trosek Elenské baziliky (ze 4. stol.) sme poobědvali a konečně vyrazili do hor. Asi uprostřed prudkého stúpání lesem začalo pršat… Takže vyhrabat a nahodit pláštěnky a pokračovat. 😊 Nejprudší liják sme přečkali pod stromama a pak sme pokračovali až ke hranicám rezervace/národního parku? (cyrilicu fakt neumím 😉). Tady sme „zakempili“ a (po dešti a výborné večeři) spokojeně usnuli.

 

Den 4. (úterý 19. 6. 2018)

Dneska byl budíček docela brzo a po snídani nás čekalo největší převýšení našeho čundru (cca 1200 výškových metrů). Nevěřili byste, jak je náročné lézt furt do kopca… Nejhorší byly první dvě hodiny, kdy nohy bolely eště ze včerejška… Pak sme sa rozchodili a už sa to dalo 😉. Asi v polovině stúpání sme potkali baču se stádem krav, dvěma psama a koníkem. Poskytl nám tyto informace: buď sú nahoře duchové, nebo je tam pořádný větr. – Jak povzbudivé… No, stejně sme pokračovali, aj dyž sa kličkování mezi kravincama a kobylincama stávalo stále obtížnějším. Po cestě sme narazili na krásný potůček. Zastávky na kúpání ale využilo enom několik nejotužilejších a než sme potůček opustili, nastaly komplikace… Adama Majera chytla křeč do nohy. Dostal sice magnesium, ale aj tak sotva šel a ogaři sa střídali v nošení jeho krosny. Těsně před obědem nás potkala kratičká búřka, ale než sme sa před ňú stačili schovat, přešla nás a aj pršat přestalo. 😊 Poobědvali sme kúsek pod hlavním hřebenem Staré Planiny. Adama mezitím křeč opustila, takže po obědové přestávce sme „v plné síle“ dobyli hlavní hřeben. Po něm sme sa přes kobylincama „zaminované“ území vydali k opuštěné chatě Planinski Izvori (1950 m. n. m.). Kúsek od ní sme postavili stany a užili si krásné odpoledne. Aj přes velmi malý počet stromků v okolí sa nám podařilo nasbírat dřevo na oheň. Po večeři sme poprvé spatřili (polo)divoké koně (nekteří měli na krku zvonce 😊). Noc byla sice trošku nepohodlná (některé trsy trávy tlačily jak šutry), ale přežili sme… 😉

  1. „Jestli přežiju dnešek, tak už přežiju všecko.“ (T.S.)

PPS. Tuším, že dnes se objevily první střevní potíže

PPPS. „Bača asociál“…

PPPPS. Adam Haninec a had

 

Den 5. (středa 20. 6. 2018)

Dnešek měl být nejmíň náročný den v horách. Na denním pořádku bylo „pohodových“ 14 km po hřebeni. No, moje nohy to viděly trošičku jinak… 😉 Chvilku po tom, co sme vyšli, nás dohnali dva Bulhaři (muž a žena). Konečně nekdo uměl anglicky! Vyrozumněli sme od nich, že putujú od srbských hranic přes Starú Planinu až k Černém moři. (Říkali, že je to asi 600 km a že dneska majú v plánu ujít POUZE kolem 30 km!!!) No, šílenci… 😊 Pan Zahradníček jim podle pravdy řekl, že sme mnohem pomalejší, a tak sme sa rozlúčili a pustili je před sebe. (Přecaj je nebudem zdržovat.) Po chvilce našeho „pomalého“ putování sme narazili na ty (polo)divoké koně ze včerejška. Ti nás pak s přestávkama provázali skoro celý den. Aj přesto, že sme nešli přímo po hřebeni, ale traverzem, to bylo dost náročné… Oběd byl v závětří hřebene a obědová pauza byla výjimečně delší než 1 hod (o celých 15 min!!!). Odpoledne část z nás navštívila baču a kúpila od něho 10 vajíček a ovčí sýr – vítané vylepšení jídelníčku 😉. Na další cestě sme měli jedinečnú příležitost zaplavat si v mini horské přehradě. Nádhera… (Akorát voda měla tak 10 °C, takže celkem ledová nádhera 😉.) Odtadyma sme sa menším stúpáním dostali na místo dnešního nočního odpočinku. Místo bylo krásné, enom pramen byl trošku dalej, než bylo libo našim bolavým nožkám, a hodina napúšťání a dezinfikování nalgenek byla málem hrdinstvím… No, ale žízeň je žízeň 😊. Docela brzo po večeři sme šli spat, protože sa blížil další náročný den.

  1. Ztracená powerbanka Honzy Roháče…

 

Den 6. (čtvrtek 21. 6. 2018)

Po dnešním brzkém budíčku sa konala rychlá snídaňa (vylepšená o vařené vajíčka) a ještě rychlejší balení. Naším cílem bylo zdolat Vezhen („Vežeň“ – 2198 m. n. m.), a to nejlépe před búřkú. Vystúpali sme teda zpátky na hlavní hřeben a po vyšlapané pěšince sme sa vydali k prameni pod vrcholem. Tam sme poobědvali a než sme pokračovali v cestě, dorazili k ramenu další dva putující (muž a žena – ČEŠI). Bohužel sme neměli čas blíže sa s nima seznámit – chtěli sme zdolat vrchol dřív, než přijde búřka. Na plochém travnatém vrcholu sme potkali veliké stádo divokých koní a na úplném vrcholu sme si udělali skupinové foto v pláštěnkách (už pršalo). Naštěstí sme blížící sa búřce utekli a pak už sme šli furt enom zkopca. Poblíž našeho dalšího tábořiště sme potkali dva bače, co pásli stádo krav. Poblíž pramene (a bačů) sme sa ubytovali na našu poslední noc v horách. Kolem rostly borůvky a konečně sme mohli chodit na záchod aj pro dřevo do pořádného lesa 😉. Večer sme u ohňa zpívali a poslúchali horory pana Zahradníčka… 😉

  1. „Vendulo, pohni si, jinak se svezeš na bejkovi.“ (V. Z.) 😊

 

Den 7. (pátek 22. 6. 2018)

Náš poslední den v horách… no, musel přijít. 😉 Některá ranní ptáčata z našich řad přijala pozvání našich súsedů (těch bačů) na kávu. My ostatní sme vstali až pozdějc a všichni sme moseli počkat až nám uschnú (od rosy mokré) stany, protože už v nich spat nebudem. Po sbalení sme sa vydali do Údolí růží do vesničky Klisura. Po cestě nás zrovna při obědě zastihla búřka a nakonec sme jí moseli utéct – byli sme moc na raně… V Klisuře sme doplnili zásoby (hlavně vody) a pak sme z ní jeli do Burgasu. V tomto velkém přístavu sme si dali večeřu a úplně večer sme odsud jeli busem do Krajmorie. (Autobus byl plný nás + našich krosen + mladých, co jeli nejspíš na pařbu.) Noc sme strávili na pláži pod širákem 😉.

 

Den 8. (sobota 23. 6. 2018)

Ráno sme si nekeří přivstali na východ sluníčka. Sice na nás z mraků vykuklo enom na chvilku, ale stálo to zato. Dopoledne strávila většina z nás na naší „soukromé“ pláži a na oběd sme sa pozvali do místních restaurací (vřele doporučuju – v životě sem sa tak eště u oběda nenasmála… 😊). Pak sme busem jeli zase zpátky do Burgasu a odtud vlakem do Kazanlaku (město v Údolí růží). Tady sme navštívili saleziány (ČECHY) a ti pro nás odsloužili českou římskokatolickou mši svatou, nakrmili nás, nechali nás zahrát si fotbal na jejich hřišti, poskytli nám sprchy, představili nám svoje misijní dílo a nechali nás vyspat pod střechú… No, prostě borci Boží 😉.

  1. „Pracovní tábory pro romy…“

 

Den 9. (neděla 24. 6. 2018)

Dneska sme vstávali fakt extra brzo (asi v 1:00 v noci), protože nám kolem 2:15 (V NOCI) odjížděl vlak do Sofie. No, kdo mohl, dospával ve vlaku 😉. Poměrně brzo ráno sme přijeli do Sofie a vydali sa na prohlídku všech možných pravoslavných kostelíčků. Ukázalo sa, že sme si vybrali skvělé načasování. Všechny (krom sv. Petky) byly otevřené 😊. Akorát mešita byla zamčená… ☹ Taky sme navštívili tržnicu a pak sme (povinně místenkovým) „srbským pendolínem“ pokračovali do Bělehradu, kam sme dorazili večer. Tady sme si udělali procházku do jinačí části města a tam to teda žilo… Docela nás překvapilo multifunkční využití pevnosti (spodní nádvoří: basketbalové hřiště + dinopark; střední nádvoří: muzeum vojenské techniky (tanky, rakety…); horní nádvoří: park). No, Bělehrad si v našich očích o cosi polepšil 😉. Pak sme vláčkem pokračovali do Budapeště.

 

Den 10. (pondělí 25. 6. 2018)

Noc sme strávili ve vlaku a ráno sme v Budapešti akorát párkrát přestúpili a už sme seděli ve vlaku do ČR. Kolem poledne sme sa rozlúčili a pak už sa enom vystupovalo, mávalo a rozjížďalo dom… 😊

 

  1. Nezapomenutelná slova: 😉
  • „puchejř“ (V. Z.)
  • „500 forintů…“ (A. H.)
  • „salám“ (kotlík č. 1)
  • „svěcená sůl“ (M. P.)

PPS. Kdo nezažil neuvěří, ale vězte, že to bylo úžasných 10 dní 😉.

PPPS. Omlúvám sa za svůj valašský dialekt, ale takto je to od srdce 😉.

Martina Petrůjová

Další fotografie

Podporují nás

loga