Ve čtvrtek 3. října zavítal na naše gymnázium pan Martin Mejstřík, jeden z čelních představitelů vysokoškolských studentů během listopadu 1989.

Tématem přednášky byly osobní prožitky a zkušenosti, které nabyl činností, tehdy nelegální, proti minulému režimu. Pan Mejstřík nás přenesl s pomocí krátkého videa z pražských demonstrací 30 let zpět, tedy do doby, o které slýcháme pouze z vyprávění našich rodičů a prarodičů. Seznámil nás s obtížemi, jež byly spojeny s vydáváním nelegálních tiskovin či organizací demonstrací. Jistě mnohé překvapilo, že to byli právě studenti vysokých škol, kteří zpočátku drželi v rukou otěže revoluce, již známe z hodin dějepisu jako Sametovou. Teprve po několika dnech převzalo hlavní vedení Občanské fórum v čele s Václavem Havlem a dalšími disidenty. Myslím, že nikdo ze studentů nelitoval strávený čas na přednášce, protože jsme měli možnost seznámit se s danou problematikou z jiného pohledu. Na své si přišli i naši profesoři, kteří zavzpomínali na doby svých studií.


Duch

Martin Mejstřík

Je po šesté hodině a někde podemnou, ve školní kapli, začala mše. Probouzím se. Otevírám oči. Varhany, zpěv hlasů ještě dětských. Za chvíli budou dospělí, ale teď ještě ne. Ještě škola, sny, naděje a víra. Aleluja…

Má cesta po moravských církevních školách končí na Velehradě. Kolik nadšení a radosti dávají zdejší kantoři do své práce. Kolik úsilí, energie, peněz a času – celých 30 let a ještě to nekončí – stála obnova církevních budov vybydlených a zplundrovaných komunisty. Ostrůvky víry a vzdělání rozkvétají však do krásy. Varhany, zvonky dětských hlasů, modlitba. Trvá to, trvá, Beránku Boží. Ale už jsme skoro u cíle. 30 let, ale už jsme skoro tam, kde jsme kdysi byli.

V roce 1948 bylo tátovi osmnáct. Uvěřil slovům o společnosti, kde všichni mají všechno a nikdo netře bídu a vstoupil do KSČ. Pak vystřízlivěl. Po srpnu 1968 ho z partaje vyhodili. A jakožto živlu komunistům nebezpečného zakázali mu přednášet na vysoké škole. By nemohl šířit svou nevíru (či víru?) dál mezi mladé lidi.

V roce 1984, v polovině studií, mě vyhodili z Pedagogické fakulty UK (na chodbě fakulty vystavil jsem fotografie Bohuslava Reynka, na jedné z nich seděl pod křížkem na zdi, bylť katolickým básníkem), bych nemohl šířit svou nevíru (či víru?) dál mezi mladé lidi. (Nebudete propagovat idealistický světový názor na půdě socialistické školy!) Na jaře 1989, to už jsem byl na Divadelní fakultě AMU, zakázali mi komunisté veřejně vystupovat kdekoliv. Mimo jiné - proto jsem 17. listopadu 1989 nemluvil na Albertově. Ano, nejspíš proto, abych svou nevíru (či víru?) nemohl šířit dál mezi mladé lidi.

Pak byl chvíli klid. V dubnu 2004 předčila ale všechny pokusy Mejstříka umlčet Poslanecká sněmovna, když mi hlasy komunistů a sociálních demokratů zakázala vystoupit na půdě Sněmovny (hlasovalo se o tom!). Což by nebylo nic až tak divného – kdybych ovšem nebyl senátorem, ústavním činitelem, navíc zpravodajem zákona, o němž se mělo jednat (Lex Beneš). Myslím, že v rámci evropského parlamentarismu držím v této věci unikátní primát. (Nakonec si dámy a pánové z ČSSD přeci jen ten lapsus uvědomili a na druhý pokus mne k mikrofonu pustili.)

Čas plynul, ale lidé v této zemi mění se velice pomalu. Deset let poté (2014) mi zakázali publikovat sloupky v jednom regionálním periodiku - začali se bouřit komunisté a vydavatel nechtěl přijít o jejich hlasy, respektive peníze. A není to tak dlouho, kdy podobný tlak zažila i redakce SN. „Zjistil jsem, že některým politikům vadí i to, když resignuji na politiku a píši o koních, o přírodě, o člověčenství, či o lásce. Jim je asi vlastně jedno, o čem píši. Vadí jim, že píši…“, komentoval jsem to letos v srpnu. Občas si připadám, že normalizace ještě neskončila.

Má cesta po moravských církevních školách končí na Velehradě. Vyčerpaný po přednáškové šňůře – všude teď chtějí slyšet něco o 17. listopadu -, ale šťastný z toho, co jsem viděl. Z toho, že ti za námi jsou již jiní. Jsou světlem.

Otáčím k domovu. Telefon. Na konci nejistý hlas. „Tady Ostrava. Víte, pane Mejstříku, nám se to moc líbilo a děti byly velmi spokojené… Ale jedna maminka, ona je poslankyní, obrátila se na školní inspekci, že není možné, abyste na školách přednášel…“

Už zase!?

Naše cesta začala na Vyšehradě. Začínám tušit, že skončí na Velehradě. Máme ale ještě kus před sebou. A Duch svatý spoustu práce.

4. října 2019 

Další fotografie.