Ve čtvrtek 18. května jsme se vydali (konkrétně tedy patnáctka studentů a studentek AG + jeden vyučující) vlakem v nádherném počasí navštívit fakultu přírodovědeckou Palackého univerzity v Olomouci.

Z nádraží pak pěšky příjemnou procházkou prosluněným městem přímo ke geoparku, po jehož zběžné prohlídce a povinném skupinovém snímku před fakultou (viz foto), jsme, plni očekávání zážitku (které vskutku přišli vzápětí), vstoupily do budovy (přičemž už cesta schodištěm s vyobrazeným srovnáním velikostí od nanočástic až po obří vesmírné soustavy pro nás byla předzvěstí slibující získání zajímavých zkušeností), kde naši výpravu ve čtvrtém patře očekával pan Lukáš Richterek, který nás ihned zavedl do mikroskopické laboratoře, v níž nám byl předveden skenovací elektronový mikroskop (pokud se vám teď rozbušilo srdce, je to správná reakce – silnější emoce vyvolá už jen málo vědeckých přístrojů, třeba urychlovač částic v CERNu, a i k tomu se dostaneme) a po podrobném výkladu principu funkce této „pomůcky“ (spojené s praktickými ukázkami) a představení několika dalších extrémně zajímavých přístrojů se rozběhla podnětná diskuze o tom, jestli „fotografie“ molekul včetně chemických vazeb (sic!), které se v poslední době objevily v některých vědeckých časopisech, můžeme vnímat jako jejich „skutečnou podobu“ nebo pouze jako interpretaci měření, přičemž po určitém zdráhání byla připuštěna spíše druhá možnost, což nás chemiky spíše potěšilo (kdo se někdy pořádně zamyslel nad kovalentní vazbou, snad tuší proč).

Ani jsme se nenadechli a už nás zavedli do přednáškového sálu, v němž nám byla nastíněna problematika elementárních částic (a tedy vlastně hmoty jako takové), přičemž vše bylo opět doplněno praktickými demonstracemi (včetně ověření mého tritiového přívěšku – při té příležitosti jsem byl přednášejícím upozorněn, že výrobcem deklarovaná bezpečnost může být jen zdánlivá, ale vzhledem k tomu, že on sám přívěšky se zmíněným izotopem vodíku také vlastní, není jistě na místě podléhat přehnaným obavám) a taky informacemi o CERNu, kde přednášející externě pracuje – a abychom mohli pocítit aspoň dotyk této v současnosti asi nejprestižnější vědecké instituce, dostali jsme na památku několik výtisků časopisu, které CERN vydává (hned na zpáteční cestě jsem se ve vlaku začetl do rozhovoru s Erikem Verlindenem, který tvrdí, že ta tak dlouho hledaná temná hmota je jen důsledkem našeho nedostatečného pochopení gravitace) a hlavně nám bylo naznačeno, že místo tam (aspoň dočasná stáž) není pro naše studenty v budoucnu tak nedosažitelné, jak by se jim při jejich skromnosti možná mohlo zdát.

Po několika dotazech jsme spěchali do další laboratoře – tentokrát zaměřené na studium rozpadu částic – ve které jsme byli vystaveni přijatelné dávce radioaktivity (a Spiderman se samozřejmě z nikoho nestal, hahaha), vyzkoušeli si Geiger-Müllerův počítač (který nepochybně zná většina hráčů postapokalyptických her – ale fyzická zkušenost je mnohem lepší) a také olověnou zástěru chránící před radiací, a zase se vrátili do sálu na poslední přednášku, v níž jsme byli v krátkosti seznámeni s vývojem vesmíru (přičemž jsme byli lehce popíchnuti informací, že atomy v tom smyslu, jak je chápeme my chemikové, vznikly asi až 300 000 let po velkém třesku, takže si o sobě nemáme moc myslet, fungovalo to i bez nás – no to víte, když jdete na návštěvu k fyzikům, musíte s takovým nevinným pošťuchováním trochu počítat).

A jen co jsme opustili budovu fakulty, ozval se hlad (u některých se teda ozýval už dřív, ale tím jsme se nenechali ovlivnit – lačnost po vědě byla silnější), takže bylo učiněno rozhodnutí navštívit nejbližší možné občerstvení, což bohužel představovala Šantovka, jejíž chladně neosobní konzumní prostředí nás z ušlechtilých výšin vrhlo znovu na zem, takže jsme se po nasycení žaludků rádi spěchali směrem k nádraží, kam jsme dorazili včas – ovšem včasnost nebyla zároveň vlastností našeho zpátečního vlaku, který postupně nabíral stále větší a větší zpoždění, avšak díky tomu, že na jedné z přednášek byla mimo jiné zmíněna problematika dilatace času, vzali jsme to velkoryse – konec.