Taky by se dalo začít takto: V sobotu 6. října 2018 se velká část absolventů AG ročníku 1994–1998 setkala v jídelně Arcibiskupského gymnázia v Kroměříži. Potkali tam toho a toho, viděli to a to a dělali to a to. Prožili hezký den.

Jenomže ono to tak úplně nebylo. S některými jsme se potkali už na Velkém náměstí a další se k nám postupně přidávali. Společně jsme pak hráli šipkovanou. Ano, mám na mysli chůzi po slitinových dlažebních blocích ve tvaru šipek, které vedou od Arcibiskupského zámku do Květné zahrady. Jenomže naším úkolem bylo dojít podle instrukcí našich obětavých třídních předsedkyň a organizátorek srazu k bočnímu vchodu do jídelny. Easy, řeknete si. Ale uvědomte si, že v roce 1998, kdy jsme mateřskou náruč AG opouštěli, byla jídelna o patro výš a o bočním vchodu do tohoto křídla většina z nás neměla ani tušení.

Ale zvládli jsme to, a tak jsme se ve školní jídelně setkali s těmi, kteří tuto šipkovanou dokončili chvíli před námi. Teď ovšem nastalo to napínavé dobrodružství uhádnout, kdo je kdo (rozuměj: odmyslet si kila, vrásky, vousy, oduševnělý vzhled a důstojnou vizáž a přimyslet si vlasy, vypracovanou postavu, útlý pas a ňadra ne tolik dmoucí, ale o trochu výše). Nadšené výkřiky, smích a hlášky typu „Ne, to jako fakt, to jsi ty?!“ byly všudypřítomné. Obětavým organizátorkám dalo opravdu práci nás nahnat do kaple, abychom se zúčastnili společné mše svaté. K naší cti se sluší poznamenat, že jsme se dali nahnat rádi. Mši svatou sloužil P. Jan Szkandera, v dřevních dobách náš milovaný spirituál, dnes by se řeklo školní kaplan. Společně s ním celebroval P. Josef Rybecký, což není nikdo jiný než náš spolužák Jožka z Béčka. Bylo nádherné vidět, že i po letech jsme spolu vzájemně spojeni, bylo nádherné se spolu setkat na místě blízkém našemu srdci, v horní kapli AG, kde se pro mnohé z nás na kolenou zásadně utvářelo směrování našeho dalšího života.

Rovněž bylo skvělé slyšet z úst pana ředitele, co všechno se podařilo, kam se Ágéčko posunulo. O tom jsme se přesvědčili hned po obědě, kdy jsme si mohli díky obětavosti pana Ondráčka prohlédnout budovu školy. Ačkoli i po renovaci si AG stále zachovává stejnou atmosféru, plechová korýtka a sprchy ve sklepě jsou už opravdu jen minulostí.

Vzpomínali jsme na všechny, kteří se srazu nemohli zúčastnit, či již nejsou mezi námi. Béčko se vydalo na Vrbku zavzpomínat na spolužáka, který nás již předešel na věčnost.

Jsme velice rádi, že se našeho setkání zúčastnili i naši milí profesoři a vychovatelé. Že nám dali kdysi trojku z fyziky (češtiny, chemie, matematiky…)? Že nám vynadali za svícení po večerce? Za něco ještě horšího? Asi jsme si to ve většině případů zasloužili, a pokud ne, chyby dělá každý a je třeba jim to odpustit. Jejich přísný, ale laskavý a opravdový přístup se nám zapsal do života a ukázal nám, na čem v životě ve skutečnosti záleží. Na opravdovosti, poctivosti, odpovědnosti, obětavosti, lásce, víře, přátelství. Děkujeme vám a nikdy nezapomeneme.

Současnému Ágéčku přejeme, ať se mu i do budoucna daří nejen vzdělávat budoucí špičkové profesionály, ale také vychovávat všeho dobrého schopné lidi, odpovědné za tento svět, za místo, kde žijí, a vztahy, které utvářejí.

Milí studenti, užijte si to!

Anna Kůrková

 

P. S.: Sraz po dvaceti letech neoficiálně začal již v devět hodin ráno, a to na Vrbce, kde si hoši absolventi hned po maturitě zakopali láhev slivovice. Ta přečkala úpravy terénu a po dvaceti letech opět spatřila světlo světa. Byla vskutku památeční. Tehdy ji drželi v rukou čerství absolventi a nyní již zkušení muži, otcové rodin. Doba skladování a místo se osvědčily, a tak byla v neděli po srazu uložena na stejném místě další láhev, aby se zde pánové (možná již dědečkové) v roce 2038 opět setkali a slivovicu slavnostně vykopali.

Další fotografie.