Já jsem Hospodin a nikdo jiný – zní jako refrén boží slovo v liturgii.

Začnu úvahami, starými zhruba nějakých 23 let. Úvahy se týkaly mého působení zde na AG. Tehdy jsem si říkal, musí to být škola hlavně na vysoké úrovní vědecké, aby obstála! A je to pravda. Ale, jak stárnu, tak se ptám: „A k čemu ta věda má sloužit, v čem má obstát, s kým konkurovat?“ Proč ji vlastně děláme? A dám velmi jednoduchou odpověď – abychom uměli lépe žít. A co to znamená lépe žít?

A pomůckou nám může být již zmíněný refrén: „Já jsem Hospodin…“

Kdo je Hospodin? My víme, že je to trojjediná bytost. A zde je něco, co nám hodně napoví, v čem je skutečná kvalita života. Hospodin je jediná bytost, ale prožívá v sobě osobní vztahy a zároveň navenek tvoří svět. Jsme-li k jeho obrazu, nebudeme šťastní ani nebudeme dobře žít, když nebudeme mít a rozvíjet vztahy. Nemyslím teď na ty politické, či ekonomické, které často jsou postavené na prospěchu, něco za něco. Anebo když se holedbám tím, že se mi podařilo uzavřít výhodnou smlouvu, protože ten druhý byl hloupější než já. Myslím na ty nejobyčejnější vztahy se sousedem v lavici, s učitelem, s rodiči, s dítětem. A nežijme v chiméře, že jsme povolání zachránit celý svět, ne, jsme povolání žít na tom malém kousku světa. Ono kdysi bylo, že se podařilo posunout další generaci hodnotu malého statku a není to ani dnes jinak, byť žijeme v iluzi, že celý svět máme v obýváku. Pokud věda slouží rozvoji a lepším vztahům, má velké opodstatnění. Pokud, milý mladý příteli, tě věda, poznání vede k nadutosti a pohrdání těmi, kdo jsou vedle tebe, pak se zastav a popřemýšlej ne nad školou, ale nad sebou.

„Já jsem Hospodin…“ Kdo je Hospodin? Jaký vztah? Vztah Lásky!

První křesťané velice silně křičeli: „tak Bůh miloval svět…“

Je taková závorka v bibli. První její část je 1Moj 6,5–t:11–13, kdy se Bůh dívá na svět člověka, jak postupuje zlo a litoval, že stvořil člověka a trápil se ve svém srdci. Druhá závorka je v 1Jan 2,15–16 „nemilujte svět ani to, co je ve světě,“ a přesto Kristus v rozhovoru s Nikodémem řekne, že miluje svět. Bůh miluje svět a to takový svět, který je těžko milovat.

Každý řekne, nemám rád pýchu, ale když ona je ve mně. Pak to není tak jednoduché, přece chci být milován. Nemám rád chamtivce, ale stačí se podívat do zrcadla a vše vypadá jinak. A najednou je tady otázka, to máme milovat pouze ty bezúhonné? Nemáme náhodou snahu napovídat Bohu, koho má, a nemá milovat? Zkusme to ještě vyhrotit. Ve Francii byl zavražděn otec Žak, starý 84 let. Zastupoval mladého kněze, který odjel na dovolenou. Všichni, i když jsme ho nikdy neviděli, nemáme problém ho milovat. Den na to oznámili jméno vraha, byl jim 19 letý mladík, podřezal mu krk. Jaké jsou v té chvíli v nás pocity, koho má Bůh milovat? Rodí se v nás hněv. A vzniká tak dilema. A tu zaznívají slova: „Já jsem Hospodin…“ Láska je víc než zloba. Pokud by věda měla vést ke zlobě a hněvu, pak se zastavme. Naopak Hospodinova absolutní věda a poznáni nás vedou v Kristu úplně jinak. Nesouhlasí se zlem, ale osvobozuje svět a nás zvláštním nástrojem.

Ano Kristus je Mesiášem, spasitelem, ale s křížem. To je absolutní novota. To tu ještě nebylo – spasitel, zachránce – a s křížem. Ne, že musí, ale že se k tomu dobrovolně odhodlá, protože to považuje za nejúčinnější cestu.

Chce zachránit člověka účinně, dnes bychom řekli efektivně. Nejenom na oko. Proto hledá nástroj a to nejúčinnější na náš problém. Když je někde tma, tak rozsvítíme, když je někde hloupost, pak tam pošleme učitele, když je někde hřích, pak Bůh sahá po kříži coby nejúčinnějším nástroji. Odkud to pochopení?

Protože do takového Boha se nelze nezamilovat. Boha, který dává svůj život, ne proto, že mu ho berou, ale proto, že On ho dává. Není možné nemít rád, pokud se člověk nad tím pozastaví.

Když ho vidíme s křížem, máme pocit obrovské svobody. Je to Bůh, který mě k ničemu nenutí, neuvaluje na mě otroctví. Ovšem čím více hledím na jeho kříž, tím více vnímám a objevuji jeho moc nade mnou. Není to však moc síly, ale moc lásky. Jeho moc nade mnou má pramen v lásce. Jakmile jde na kříž, sám se stává otrokem. Bůh mě doslova přemáhá svou láskou a to je něco, co skutečně léčí. Jedině láska mění člověka a je schopna měnit člověka. Pokud nás věda nepovede k tomu, jak silná je oběť a k poznání významu oběti, pak se zastavme, protože nás neučí lepšímu životu.

Víte proč to říkám? Protože církevní školy – a zvláště AG v Kroměříži – takovým postojům vždy učilo a přeji mu, aby tomu tak bylo i nadále.


zpět na článek