Dne 16. 6. začal projektový týden pro skupinu 35 odvážných poutníků Arcibiskupského gymnázia v Kroměříži. Vydali jsme se poznávat krásy tajemných hor a rozmanitých kultur do jedné z východně ležících zemí Evropy, na Ukrajinu. Letošní putování, v jehož čele stál pan učitel Vít Zahradníček, trvalo necelých deset dní. Každý z těchto dnů nám přinesl něco jiného. Ať už to bylo poznávání nových míst, lidí, kultur nebo památek, tak se všechny tyto dny nesly na vlně dobrodružství. Cesta vlakem přes Českou a Slovenskou republiku nás zavedla až do nejzapadlejších koutů divoké Ukrajiny, kde jsme spatřili desítky a stovky let neměnný svět vzácné přírody.

Naše putování začalo již v Přerově, odkud jsme vyrazili na cestu. První zastávkou bylo jedno z nejnavštěvovanějších měst Slovenska – Košice. Městem jsme procházeli s prohlídkou a poutavým výkladem pana učitele. Po dalších dvou zastávkách ve městech Čierna nad Tisou a Čop se před námi otevřel výhled na oblast Sijanky. Další den ráno nás čekala mše svatá a následně objevování zdejších vesnic. V tento den začal, jak poutníci nazývají, odklon od civilizace. Začaly dny, kdy pramen vody ve skalách byl požehnáním. Dny soupeření, která skupina získá suroviny od domorodců a uvaří na ohni nejlepší večeři. Také dny plné únavy, úmorných veder i hladovění, ale především to byly dny zdolávání vysokohorských hřebenů s batohem na zádech, kde se projevila vzájemná pomoc a vytrvalost všech poutníků. V druhé polovině týdne jsme zdolali náš cíl, nejvyšší vrchol zakarpatské oblasti jménem Pikuj. Odměnou za nelehký výstup nám byl výhled na Bukovské vrchy, které se rozprostřely před námi. Po náročných dnech v horách přišel čas na sestup dolů. Půlnočním vlakem jsme se dostali k solným jezerům v Solotvině. Slaměnné slunečníky, písečné pláže, bahenní koupele a restaurace byly součástí areálu, kde jsme strávili hlavní část dne. Následovaly stanice Užhorod–Košice–Přerov–Hulín–Kroměříž.

Zmoženi, vyhladověni, zachyceni do spárů poutnictví jsme se vraceli z našich cest. Naučili jsme se vnímat souvislosti, být součástí přírody a poznali místa, kde lidem stačí málo k životu, neboť jsou nasyceni pokorou. Sami v sobě jsme probudili odvahu, která nám pomáhala překonat každý kopec, po kterém jsme stoupali vstříc neznámé krajině. Ocitli jsme se ve světě, který je nám jindy velmi vzdálený a nechali se pohltit jeho nedotknutou krásou.

Z deníku našich poutníků: "Když dech nestačí a nohy neposlouchají - nastává přestávka. Před západem slunce - jsme tady! Po celou dobu nás doprovázely námi tolik oblíbené přeháňky deště. Při vaření večeře nastaly další ztráty (gumových rukavic). Nasytili jsme hladové krky všech členů výpravy a zbytek večera strávili s kytarou u plápolajícího ohně. Meluzína zafukuje do posledních štěrbin našich stanů a my doufáme v probuzení na stejném místě."

Ivana Kopcová

Fotografie.