V pondělí 25. dubna 2022 se v Uherském Brodě uskutečnila přehlídka středoškolské odborné činnosti. Naši školu zastupovali hned čtyři studenti, a to v různých oborech. Se zájmem jsme poslouchali své vrstevníky, od nichž jsme se dozvěděli spoustu informací a nasbírali nové zkušenosti.
V rámci SOČ spadá má práce do oboru s číslem 15 - Teorie kultury, umění a umělecké tvorby. Zabývala se básnickou sbírkou Tomáše Tajchnera, českého básníka a textaře, který se narodil v Ústí nad Labem. Autor sám řekl, že čím je šťastnější, tím víc se odváží psát hluboké texty. Píše hlavně proto, aby jeho knihy potěšily čtenáře.
Nejprve psal na tlačítkovém mobilním telefonu. Měl ho raději, protože na něm lze mazat, nemusí škrtat a nosit všude s sebou tužku a papír. Jeho další výhodou je možnost posílat SMS zprávy a Tajchner psané texty rád sdílí svým blízkým. V dnešní době již na mobilu netvoří, napsal tak pouze první a druhou sbírku, nyní používá počítač.
Spisovatel vydal pět básnických sbírek. První se jmenuje F12.2, zde jsou sesbírané SMS zprávy, které původně rozesílal svým známým a později z nich vytvořil básnickou sbírku, která vyšla samizdatem. Roku 2009 vyšla druhá sbírka, kterou pojmenoval E&J. Následovala sbírka Slova, která nemám komu vrátit z roku 2011. Čtvrtá kniha, vydaná roku 2016, byla pojmenovaná Písně pro Nenu. Nejnovější sbírka z roku 2020 se jmenuje Polovina dvou.
Jak už jsem zmínila, Tomáš Tajchner je také textař. Jeho texty zhudebnila například kapela The.Switch, nejznámější z nich jsou Kam vedou naše kroky, Tvář, Dávám. Texty zhudebnili i Petra Janů, Petr Bende (například píseň Je čas jít dál) nebo Aneta Langerová či šansoniérka Radka Fišarová. Jak uvádí sám autor, když pro někoho tvoří píseň, nejprve si interpreta naposlouchá a snaží se jej poznat, poté text napíše tak, aby mu seděl. Velký vliv má samozřejmě také zpracování zpěvákem či kapelou a hudební styl, který je interpretovi blízký.
Moje práce se soustředila především na básnickou sbírku Slova, která nemám komu vrátit. Její název vznikl díky konkrétní básni, která se v této sbírce nachází. Její první sloka popisuje, jak báseň vznikala. Potvrzuje tak autorova slova, že básně přicházejí náhle v běžných situacích.
„Našel jsem kousek papíru,
možná jsem ho ukrad,
možná vyženil,
jak dlouho jsem ho v kapse nosil,
nemám tušení….“
(TAJCHNER, Tomáš. Slova, která nemám komu vrátit. Praha: 65.pole, 2011, s. 73. ISBN 978-80-87506-03-5.)
Značná část mé práce se věnovala rozboru sbírky a jednotlivých básní. Častým znakem Tajchnerových básní je absence interpunkce a velkých písmen. Básně nemají jednoznačně vizuálně odlišený nadpis či samostatné názvy, mnohdy ani nejsou rozděleny do slok. Nejčastěji píše volným veršem. Motivem je často večer, bary, město a domov, který autor vnímá jako útočiště. Kniha především dává různorodé podněty k zamyšlení, vyjadřuje autorův vztah k ženám, k okolí i společnosti, její hlavní myšlenkou je nesrovnávat se s druhými, mít vlastní názor.
Spisovatel hledá sám sebe, smysl a hodnoty života. Z některých básní lze vyčíst, že autor kromě psaní pracuje v advokátní kanceláři, jelikož používá výrazy z tohoto prostředí, jako jsou například: web ministerstva vnitra, se státním dluhem... V básních často používá básnické figury a tropy, jako například paralelismus, gradace, apostrofa, oxymóron nebo metafory. Tedy téměř vše, co jsme se v 1. ročníku učili v hodinách českého jazyka.
Práce má ukázat, že i dnes vznikají nové a zajímavé knihy, na které už mnohdy v hodinách českého jazyka nezbývá čas. Zaujalo mě, jak jednoduše lze básní popsat každodenní dění a přitom přimět člověka k zamyšlení nad tím, jak vlastně své dny tráví on sám.
Kateřina Jonášková, 3C
