V pondělí ráno jsme dorazili do Frýdlantu nad Ostravicí, který bývá občas nazýván bránou do Moravskoslezských Beskyd.
Po vydatném obědě à la máminy řízky či paštika s rohlíkem jsme se za zpěvu lesních ptáčků („Beskydéé, Beskydééé, kdo po tobě idééé…“) vydali prozkoumat oblast Satinských vodopádů a po značném úsilí všech účastníků („Kdy už tam budeeeeem?!?“) jsme se dostali až k nejstarší beskydské hospůdce založené roku 1825, o níž se praví: „Nebyl v Beskydech, kdo nebyl U Veličků“. Rozdýchali jsme zklamání ze zavřené hospody a vyrazili na zpáteční cestu - směr RS Budoucnost.
Úterní ráno jsme zahájili snídaní v trávě a dotazy typu: „A kolik kilometrů dneska? A jak dlouho? A jak vysoko? A bude nahoře otevřeno?“ Vlakem jsme se dopravili na Ostravici, z níž začalo naše „tříhodinové trápení“. Se svižným tempem a správně nastavenými myšlenkami („Zvládl to Bezruč v osmdesáti letech, zvládneme to i my!“) jsme započali náš výstup na Lysou horu, královnu Beskyd. Dle Bezručova vzoru se někteří z nás doslova „vyplazili“ na vrcholek („Libuško, ještě jedna zatáčka a budeš tam! Ještě tahle poslední a už jsi na vrcholu!“), kde nás ovšem čekala odměna v podobě nádherného výhledu. V Bezručově chatě jsme doplnili energii (viz fotka pana uč. Vlka), dotkli se hladícího bodu a ladným krokem (či skokem?) jsme se přes sjezdovku vydali na zpáteční cestu. Při příchodu do chatek někteří vypadali, že již příští den nevstanou, avšak po dalších dvou hodinách fotbalu z nás, učitelů, obavy zcela opadly.
„Co v duších prostých lidí lká při Olze, Odře, Ostravici, všichni byli lepší než já, jsem zkusil chybným veršem říci.“ Úvodní nápis nás ve středu společně s podobiznou Petra Bezruče přivítal na stěně Památníku Petra Bezruče v Opavě. Velice ochotná paní průvodkyně, jež se Bezručem zabývá už přes třicet let („Kdyby mě ten Bezruč znal, on by se do mě jistě zamiloval!“), se nám věnovala přes dvě hodiny, které nebyly vyplněny pouze fakty, ale také množstvím příběhů, postřehů z básníkova života a nejrůznějšími zajímavostmi. Kdo by například tušil, že se Bezručovi rodiče seznámili díky otravné kejhající huse? Perličkou na konci byla nahrávka zachycující rozhovor sekretářky a Petra Bezruče, která byla pořízena bez básníkova vědomí. Cesta zpátky do Frýdlantu uspala i ty největší horaly, a proto už se v chatkách večer jen tiše relaxovalo.
Ve čtvrtek jsme se vydali na Ostravici, kde Petr Bezruč často pobýval i v době, kdy už nepracoval ve Frýdku-Místku. Nejprve jsme se podívali na peřeje, ve kterých se básník rád koupával nahý. Naši studenti tolik odvahy nepobrali, a proto jsme jen smočili nohy a vydali se navštívit srub Petra Bezruče. Prošli jsme rozlehlou zahradou ke srubu, u něhož nás hned vítal pán, který si Petra Bezruče pamatoval ještě z dětství. Také on přidal několik nových informací a provedl nás srubem, který kdysi patřil osamělému ještěrovi. Dostalo se nám i zarecitovaných ukázek tvorby, z nichž verše nacházející se na dveřích promlouvají k návštěvám takto:
„Slečna, paní, babka, vdova nebudou dbát na má slova. / Kdybych je zde uviděl, přetáhnu je přes pr…, / to je přes pružnou část těla, aby každá zakvičela / a do řeky odletěla. / Návštěvníku, budiž zdráv! / I když anděl jsi nevinný, / více jako půl hodiny / neseď zde a potom plav! / Obzor života se úží, / kmetík dlí v nedobré kůži. / Náladu má tesknou, zlou, / k čertu s každou návštěvou!“
My jsme si však básníkova slova nebrali osobně a drobným deštíkem jsme se vydali okružní cestou nazpátek. Večer se nám vyčasilo, a tak jsme u ohně mohli opéct špekáčky a vesele si v dobré společnosti za zvuku kytary vyzpívat hlasivky a ukončit tak příjemně strávený týden. V pátek jsme nastoupili do vlaku a s myšlenkami na vlastní pohodlné postele jsme z Beskyd vyrazili zase zpátky do Kroměříže.
T. Pánková
