Mariazell… poutní místo, na jehož počátku nestojí žádné velké zjevení, ale prostý mnich poslaný do hornaté krajiny. Vzal si s sebou sošku Panny Marie s Ježíškem a té postavil malou komůrku – celu – odtud název Maria v cele – Maria-zell. Pěkné, ne?

V jednoduchosti je krása... A přesně o tom byla i naše pouť. Když se člověk vydává na pouť, musí se zříct všeho nadbytečného, nedůležitého. Musí umět přijmout vše těžké, ale i krásné, co k pouti neodmyslitelně patří - viz trefný výčet zdaleka ne všech zážitků jedné z účastnic:

„Být unavení, promočení, zmrzlí na kost, v noci uklízet stany, které jsou k ničemu a protékají, být na nervy ze sebe i z okolí a trpět opravdu krutou samomluvou - spojenou s nadáváním na chudáky Rakušany co šli taky kolem a možná i kvůli kterým jsme si vybrali tu nejhorší možnou trasu do kopce, vidět tolik nitek v puchýřích jak nikdy, spadnout do potoka protože "on ten kmen přece neklouže", poznat co to je ta pravá vůle jít a nezastavit (nový level je třeba taky v půlce zrychlit na turbo - na to jsme borci), objevit v batohu plesnivý salám, který měl být tvým obědem, ale zjevně už asi nebude, svézt se v autě s rakouskými policajty, pít vodu z pramínku, ždímat jedno tričko za druhým, každý večer na sebe patlat Panthenol, Bepanthenol a nevím co všecko dalšího, pomodlit se x růženců, z poutníků se stát tuláky, protože mapa nespolupracuje = cíl se ztratil,... Ale nakonec přece jen dojít.“

A v čem tkví smysl takové poutě...? Asi v tom, aby člověk pochopil a na vlastní kůži prožil, co to vlastně znamená, že v Bohu žijeme, pohybujeme se a jsme... A že se o nás tak krásně stará! Pouť dokáže být někdy hodně náročná, ale vždycky nádherná. Mariazell nám, 47 poutníkům, proto zůstane v srdci ještě minimálně hooooooodně dlouho!