Již tradičně se každoročně skupina studentů naší školy vydává vstříc dobrodružství na drsný Balkán pod vedením zkušeného dobrodruha p. Zahradníčka. O tom, co se letos v prosluněných makedonských dálavách s našimi školními hrdiny dělo, svědčí pouze útržkovité fragmenty ohořelého deníku, nalezeného na sedadle vlaku českých drah, konkrétně spoj Budapešť-Praha.
Den 1
Tento deník začínám psát pozdě v noci, za zvuku bubnů z vesnice Oreši v údolí pod naším táborem. Od pátku jsme na cestě, ale do hor jsme dorazili teprve před pár minutami. Čekali jsme mnoho problémů, po mnoha velkopřestávkových poradách se zdálo, že většina výpravy pravděpodobně nepřežije ani přechod maďarsko-srbské hranice, ale realita předčila všechna očekávání. Vše začalo už v Břeclavi. Naši dva průvodci měli na cestě z Brna zpoždění, a tak jsem společně s Martinou skončil na peróně s jízdenkou do Maďarska, kterou jsme jim měli předat, dřív, než jsem se stačil zeptat, jak ty dva vůbec poznáme. Nakonec jsme se skutečně potkali, ale zbytek výpravy jsme doháněli celý zbytek dne, až jsme se sešli v Budapešti. Další komplikace nás čekala v Bělehradě. Už jsem věděl, že hlavní nádraží je jen jedna kolej uprostřed zdemolované čtvrti, nicméně po našem příjezdu jsme brzy zjistili, že tentokrát chybí i ta jedna kolej a jen v dáli několika stovek metrů lze spatřit siluetu hromady vytrhaných kolejí. Samozřejmě to dost narušilo plán, avšak zpoždění se zázračně podařilo vyrovnat. Když jsme konečně po mnoha strádáních dorazili do makedonské Bogomili, odkud jsme měli vyrazit do hor, byl už zase večer. Kamenitá cesta však brzy zmizela a nás čekalo prodírání neprostupným lesem a úzké pěšinky nad hlubokými srázy. Ve chvíli, kdy jsme opustili les, přišla bouře a setmělo se. Z posledních sil jsme se doplazili do vesnice Oreši, nad kterou jsme měli rozbít tábor. Čekala nás však scéna jak z postapokalyptického filmu. Místní děti se s křikem rozutekly, domorodci nás podezřívavě sledovali a z průčelí domů se ozýval zlověstný štěkot šarplaninců. Prošli jsme potemnělou vesnicí, mezi pobořenými domy a špinavými ulicemi, hledaje most přes řeku. Most samozřejmě nebyl tam kde měl být a v nastalém zmatku, kdy se uvažovalo o přebrodění, si Anička ošklivě rozřízla nohu o kámen. Nakonec se naštěstí jeden z místních slitoval a dovedl nás na louku nad vesnicí, kde jsme rozložili tábor. Píšu, zatímco ostatní chystají jídlo. Je hluboká noc a z vesnice se stále ozývají bubny. Má varování nikdo neposlouchá.
Den 2
Vzbudil mě vzteklý štěkot. Vystrčil jsem hlavu ze stanu a spatřil smečku šarplaninců, dorážející na postavu, která byla ke mně zády. Brzy jsem si uvědomil, kdo brání náš klidný spánek. Nevolal o pomoc, nebudil tábor; průvodce Petr stál zády ke skále a chladnokrevně s holí v ruce odrážel agresivní zvířata, která ohrožovala jeho svěřence. Až dobře mířená rána zasáhla vůdce smečky a spolu s ním se stáhli i zbylí šarplaninci. To už se probouzel celý tábor, aby odhalil další nemilé překvapení. Přes veškeré ujišťování našich průvodců o makedonském dodržování zákonu pohostinství, se přes noc ztratilo z tábora několik drobností, včetně telefonu a pasu. Krádež měli na svědomí nejspíše místní výrostci, protože dospělým je kodex pohostinství svatý. Celý den stoupáme do výšky přes 2300 m n. m. Cestou objevujeme horský klášter, kde chvíli zapředeme hovor s jeho obyvateli. Ti tvrdě odsoudí orešský incident, nicméně my se nemůžeme zdržovat a poroto musíme jejich nabídnutou pomoc odmítnout. Po odchodu nás zasáhne další silná bouře, ale nakonec se šťastně dostaneme až pod hřeben, kde v naprosté mlze, která se také přihnala z ničeho nic, postavíme stany.
Den 3
Dnešek je zatím nejlepším dnem výpravy. Téměř neprší, není horko, cesta je po hřebeni s nádhernými výhledy; prostě nádhera. Obezřetně pozoruji makedonskou faunu. V podrostu číhá množství hadů, sem tam lze zahlédnout horského sviště. Zajímavé jsou také divoké želvy, které jsou asi tak běžné jako zajíci u nás a jdou najít téměř všude. V mokřadech jednoho pramene naleznu dokonce pijavice, nicméně zdravotník a vůdce výpravy v jedné osobě, p. Zahradníček, důrazně zakázal všechny zdravotní experimenty s těmito zajímavými tvory, takže brzy pokračujeme dál. Skupina dobrovolníku se také vypraví na jednu z nejvyšších hor pohoří, kde nečekaně narazí na sněhová pole. Navečer se dostaneme ke skupině salaší, kde se poprvé skutečně projeví makedonská pohostinnost. Bezejmenná vesnice kvůli naší výpravě pravděpodobně vymře hlady, protože jsme dostali mnoho právě upečených bochníků chleba a kila ovčího sýra. P. Zahradníček zde také započal svůj geniální plán, o kterém jsme se dozvěděli o několik hodin později. Za nedlouho jsme se utábořili pod malým skalním městem na hřebenu kopce. Zatímco jsem se spouštěl do malé jeskyně pro vodu, p. Zahradníček se vytasil s překvapením. Místo večeře, kterou měl vařit, odsypal každému hrneček směněné mouky a zbytek už byl na nás. Po chvíli se táborem nesla vůně desítek variací na moučné placky. Brzy jsme pochopili velikost génia našeho vůdce, který začal rozdělovat sýr podle toho, jak se komu povedly placky. K rozhodnutí o kvalitě jídla však přistoupil až po vydatné degustaci. Někteří jedinci se z hladu uchylují k netradičním jídlům, jako jsou kobylky, nebo konzervované telecí srdce. Ten večer se horami nesl zpěv mnoha písní, jelikož nálada ve výpravě byla přesto skutečně mimořádná.
Den 4
Tentokrát jsme měli skutečně namále. Celodenní sestup z hor už od začátku komplikovala silná bouře, krupobití a vydatný déšť. Strmé svahy byly proto velmi nebezpečné, přesto to nebylo to nejhorší, jak jsme měli brzy zjistit. Po době, která se zdála jako věčnost jsme konečně stáli na zemi, která neměla sklon devadesáti stupňů. Další cesta měla vést lesem. Stále za hrozného deště vyrazila celá výprava do lesa, aby brzy zjistila, že jí v cestě stojí rozsáhlý polom. Pás bouří sražených stromů zcela zablokoval stezku a byl tak rozsáhlý, že jej nebylo možné obejít ani horem, ani spodem. Popadané stromy byly opravdu všude a bylo nutné se přes ně dostat. Všichni schopní muži proto museli sundat batohy a vytvořit přes zával živý řetěz, přes který putovala zavazadla celé výpravy, a nakonec i některé dívky. Náhodný pozorovatel by tuto akci pravděpodobně označil za vojenský výcvik, a možná by měl i pravdu. Pro některé to byla jedna z nejtěžších věcí v jejich životě, protože mokré větvě padlých stromů trhaly pláštěnky, oblečení, a nakonec i samotnou kůži. Do toho se neustále přidával hustý déšť. Jako zázrakem se nikomu nic nestalo a všichni se přes polom dostali v pořádku, avšak v daleko horším stavu byly naše do poslední nitky mokré věci. Navečer jsme se utábořili před dalším opuštěným klášterem. Když jsem poté snědl svůj příděl dvou lžiček leča ze zkyslých rajčat, říkal jsem si, že lépe se mají i vojáci v nedalekém Kosovu. Přesto panuje ve výpravě skvělá atmosféra z překonaných překážek.
Den 5
Dnešní den se zcela liší ode všech předchozích. Brzy ráno jsme sešli k nedalekému nádraží a popojeli několik kilometrů dále, do Prilepu. Z prastarého byzantského kláštera nad městem jsme poté šli celodenní pouť do dalšího kláštera. Skalní klášter Treskavec, který jsme měli za cíl, se později ukázal jako památka s neuvěřitelnou atmosférou. Avšak než jsme mohli spatřit jeho zdi pokreslené obrazy svatých bez tváře, což je památka na Turky, kteří tímto způsobem znesvěcovali svatá místa, museli jsme přejít nejeden rozpálený vrchol. Cesta pod pražícím sluncem byla skutečně velmi náročná, proto jsme rozbili tábor v jednom sedle a až k Manastyru se vydala jen skupina dobrovolníků. Ten, kdo mohl zažít mystickou atmosféru tohoto místa však rozhodně nelitoval svého rozhodnutí. Z pohledu na malby staré téměř dva tisíce let a pobytu v úzkých temných chodbách člověka mrazí a není těžké si představit, jak se cítila pronásledovaná prvotní církev. Do tábora jsme se vrátili se setměním.
Den 6
Hned ráno se celá výprava přesouvá přes Ohrid až do albánského Tushemistu, kde nastává zlatý hřeb akce. Důležité je také uvést, že byl překonán rekord bosých studentů AG, překračujících albánské hranice, a to v celkovém počtu devíti jedinců. V Albánii jsem ze sebe spolu s ostatními smyl po mnoha dnech prach cesty a konečně si chvíli odpočal. Klid však neměl trvat dlouho. V noci, kterou jsme strávili pod širákem, opět v Makedonii, se něco probudilo.
Den 7
Po probuzení jsme našli Matouše ve vysokých horečkách a neschopného cesty. Náš velitel se o něj postaral, jak mohl a celá výprava se vydala na zpáteční cestu. Navštívili jsme několik památek, zážitek z nich však brzy ustoupil tomu, co se dělo ve zpátečním vlaku. Celou cestu do Maďarska se počet zdravých jedinců rapidně snižoval. To, co se probudilo včera kosí jednoho mého přítele za druhým. Došlo to tak daleko, že když na 30 minut usnu, probudím se a zjistím, že padli další dva. Někteří leží v horečkách, jiní trpí průjmy a jednotlivci mají i kurióznější projevy. Nikdo neví, zda nebude další na řadě. Před večerem se patogen vyčerpal, avšak počet nakažených dosáhl maxima. Vyřazená byla téměř polovina výpravy! Zhruba o půlnoci vyděsíme maďarské pohraničníky, kteří nás považují za migranty a s hrůzou v očích chtějí znát naši národnost. Přenocujeme v lese, kousek za přechodem. Tuto noc také proliji nejvíce krve, jelikož neuvěřitelným mračnům komárům se bránit nedá, natož tak, když mám hlídku. Ani nevím, jestli jsem nakonec usnul, nebo omdlel.
Den 8
Komáři vykonali své a já mám problém poznat některé své spolužáky, jelikož oteklé postavy ztrácejí své charakteristické rysy. Nemocným také není o moc lépe, proto co možná nejrychleji vyrážíme domů. Cesta přes Maďarsko probíhá bez komplikací a všichni se už těší domů. Opět jsem se ale spletl a poslední rána přišla v Budapešti. Mezinárodní vlak ČD, který nás měl dopravit domů má poruchu klimatizace a je tu k nevydržení. Po několika hodinách se neuvěřitelné horko, které ještě umocňují hermeticky zavřená okna, začíná projevovat. Arnošt vedle mě usnul, mám podezření, že už nedýchá, ale nemám dost sil, abych se podíval. Johanka poslední hodinu jen zoufale škrábe na sklo okna, ale je to marné. Sám mám pocit, že to už nevydržím, každou chvíli musíme určitě začít hoř… (zde deník končí, další listy jsou ohořelé)
pozn. redaktora: autorem je student, jehož (poslední?) vůlí bylo zůstat v anonymitě
